V březnu jsme podnikli fakt super výlety. Můj nejoblíbenější je ten k jezeru Quilotoa.
Brzy ráno jsme vyrazili. Vzali jsme sebou u Jimmyho psíka, fenku německého ovčáka - Samy. Cestou jsme si ještě v Quitu koupili sandwiche.
To bychom ale nebyli my, aby se nám po cestě něco nepřihodilo. No, praskla nám pneumatika. Z ničeho nic, v zemi nezemi, daleko od civilizace. Co teď s tím? Jimmy se to snažil nějak vyřešit, vyměnit pneumatiku, či cokoliv. Byla to fakt stresující situace, protože jsme neměli tolik času.
Potřebovali jsme se dostat do Riomamby. Nakonec kolem šel nějaký pán, tak se ho Jimmy zeptal, jestli tam není náhodou nějaká benzínka po cestě, abychom to mohli opravit tam. K našemu překvapení jsme zjistili, že pár minut od nás je opravna pneumatik. V místě, kde pomalu nikdo nebyl! Dorazili jsme na místo. Stará, polorozpadlá chajda, několik toulavých psů a dva ušmudlaní pánové. Spolu s námi tam byl nějaký náklaďák, kterýmu taky nejspíš praskla pneu. Pánové byli ochotní a hned nám pomáhali. Já musela hlídat Samy, aby se neporvala se zdejšími raťafáky. Servis byl rychlý a účinný. Hádejte, kolik nás to tak mohlo stát... Já vám to řeknu! Jenom 3 dollary! Bůhví, kolik bychom platili v opravdovým servisu..
Po naší malé nehodě jsme pokračovali v pohodě. Jeli jsme přes krásné monumentální Andy. Sem tam jsme viděli nějakou tu ekvádorskou babičku, či dědečka. Po stranách silnice se pásly lamy, ovce a oslíci. Dokonce jsme viděli i lišku! Jeli jsme i chvilku v mracích a bylo to fakt krásný.
Konečně jsme dorazili do vesničky nad jezerem. Byla bohužel předělaná na turistický městečko, kde byly hotýlky ve stylu tradičních domečků a restaurace. Vzali jsme Samy a ihned jsme vyrazili na vyhlídku. Nádhera! Jezero v kráteru vulkánu. Tochu frišno, ale za ten pohled to stálo! Neváhali jsme ani minutu a začali sestupovat klikatou cestičkou dolů k jezeru. Potkali jsme několik gringos, ale také nějaké latinos. Cesta dolů mohla trvat asi 30 minut. Byla to docela štreka. U jezera bylo krásně, sluníčko svítilo a my blbli a fotili se na kopečku u vody. Bylo možné si půjčit kajak a plout tak po jezírku. My jsme jen tak lenošili a kochali se pohledem na krásnou přírodu.
Když jsme se vynadívali, čekala nás cesta zpátky. Při pohledu nahoru se nám trochu zamotala hlava. Šmankote, tohle celý musíme vyjít? Jak dlouho nám to asi potrvá?? No nic, co se dá dělat, musíme si chvátnout, protože se bude za chvilku stmívat. A tak jsme vyrazili. Ani ne v 1/3 jsme už nemohli. Převýšení a strmost cesty nám daly docela zabrat. Počkat... V dáli vidíme záchranu! Muly! Vedl je dolů takový domorodec, který si tím zřejmě přivydělává. Trochu jsem váhala a bylo mi líto mul, které by museli táhnout celou tu mojí tíhu až na horu, když já samotná jsem naprosto nemožná. Ale muselo to být. Jimmy usmlouval cenu 20 dolarů za oba a užuž jsme lezli na muly. Není krásnějšího pohledu na Quilotou, než z hřbetu muly. Cestou jsme si povídali s domorodcem. Ujišťoval nás, že tyhle dvě muly jdou dolů a nahoru tak dvakrát, třikrát za den. I tak mi to přišlo moc a cítila jsem se špatně. Výstup trval strašně dlouho. Nedokážu si představit, za jakou dobu bychom to vyšlápli my dva. Nejspíš bychom museli i přenocovat, haha.
Nahoře jsme poděkovali, pohladili si muličky a mířili k autu. Teď už můžeme jet pomalu do Riomamby. Asi za 20 minut se setmělo a my byli rádi, že jsme v pořádku v autě. Cesta do Riomamby byla otřesná. Hrozný provoz, tyráky blokovali silnici a celou dobu byl jenom jeden pruh. Ale nakonec jsme přeci jen dorazili. V domečku v Riomambě už na nás čekala Jimmyho babička.
O víkendu jsme pak měli s Jimmym kousek od Riomamby, na krásném statku, narozeninovou oslavu. Přijela celá rodina a nejbližší rodinní přátelé. Jedlo se a povídalo. Dokonce mne překvapilo, že se i tančilo a zpívalo. Každý jsme měl vlastní dort (já růžkový!) a dostali jsme pár dárečků. Bylo to fakt moc mile strávené odpoledne a já jsem moc vděčná Jimmyho rodině, že to pro nás zorganizovali.
Adiooos
Žádné komentáře:
Okomentovat