Priletela jsem na letiste v Quitu, kde na me uz cekal Jimmy s kytici ruzi. Bylo to naramne privitani. Jeli jsme domu a celou cestu jsme prokecali. Protoze jsem priletela brzy rano, cekala na me doma snidane z ovoce a ovesnych vlocek. Po osprchovani jsme meli plan. Jimmy me vzal do stredu zemekoule.
Vite, ekvadorci asi byli trochu zmateni, kdyz tento monument postavili. Nejedna se totiz tak uplne o stred zeme. Ten pravy je totiz par km jeste vzdaleny. Bylo zde nekolik lidi, takze udelat si fotku na rovniku bylo fakt docela tezky. Ale zvladli jsme to. Misto je zaroven takovym skanzenem, kde se ukazuje, jak domorodci drive zili a cim se zivili. Vsechno jsme si to hezky prosli. Docela mne prekvapilo, ze zde byla expozice o tom, jak se vari pivo. Kazdopadne jsem neodolala a musela jsem ochutnat. Nic moc
V pamatniku je stala vystava fyzickych pokusu, ktere jdou delat pouze na rovniku. Napriklad, ze se voda pri staceni do umyvadla pohybuje po smeru i proti smeru rucicek. Nebo, ze lze postavit vajicko na hrebik. Kdyz vylezete uplne nahoru, mate pak jako odmenu krasny vyhled do hor v dali.
A tam jsme se taky pozdeji vydali. Mela jsem uz vyhladnuto, tak me Jimmy vzal do restaurace, ktera byla necim zvlastni. Byla totiz v samotnem vulkanu! Byl zde, i pres velikou mlhu, krasny vyhled. Jimmy objednal typicke ekvadorianske jidlo. Pomerancovou polivku, do ktere se pridava kukurice a susene banany a empanadas. Bylo to moc dobry, ale fakt pro mne docela zvlastni.
Na veceri jsme pak sli zpatky v Quitu do jedne luxusni restaurace, kde jsem si uz dala nejake grilovane zeleniny. Taky mi jako prekvapeni prinesli dort!
Byl to fakt krasny den. Bohuzel mne ale doprovazela bolest hlavy zpusovena vysoko nadmorskou vyskou Quita a nasledny jet lag.
Žádné komentáře:
Okomentovat